Přečti si  o tom, co  by měl  znát každý houbař.

1. Hledání hub je u většiny lidí právě tak silná vášeň jako lovecká vášeň myslivců a rybářů. Po každém deštíku vyrážejí do lesa celé pluky postav s taškami a uzlíky v rukou, prolézají houštiny a očima provrtávají mech, kde v duchu vidí ukryté hlavičky hříbků.  Někdy k nim bývá les štědrý, jindy chodí domů s prázdnem – ale nikdy nepřestanou les milovat.
2. Musím však houbaře upozornit na nejjedovatější  a nejzákeřnější druh, který zahubil už mnoho neopatrných houbařů.  Je to muchomůrka zelená neboli hlízovitá.

3. Tato muchomůrka je tak odlišná od podobně zbarvených jedlých hub, že ji při troše opatrnosti nelze zaměnit ani se známou zelánkou ani žampionem  nebo některou ze zelenavých holubinek.  V mládí je celá její plodnice zahalena do bílé husté blány – plachetky. Když plodnice  vyroste, zůstane roztržená plachetka  naspodu třeně- lidově nohy-  jako bílý  kalich.  Pod kloboukem zůstane na třeni blanitý prstýnek. Klobouk bývá plochý  a jsou na něm vždy patrna temnější paprskovitá vlákna.  Barvy bývá svrchu nazelenalé  v různých odstínech, někdy však  se vyskytují plodnice čistě bílé.  Lupínky pod kloboučkem jsou husté, jemné a vždy bílé. 
4. Ještě donedávna nebylo proti otravě touto houbou léku. Nyní se již daří většinu otrávených zachránit, ale zákeřnost muchomůrky zelené je v tom, že se příznaky otravy projevují někdy také až za dva dny po požití, kdy už je lidské tělo jedem vážně poškozeno a oslabeno.

(Úryvek z knihy Jánuš Koudelka Mladým lovcům)