Přečti si:  O víle Vodánce

Uprostřed hlubokého lesa, lidským očím skrytá, se modrala malá tůňka. Velká akorát tak pro jednoho vodníka a jeho hospodářství. A vodník Matěj byl na svůj domov také patřičně pyšný. Rád se díval na malé rybky prohánějící se v průzračné vodě, rošťácké pulce v rákosí, kvetoucí květy leknínů a pozoroval sluneční paprsky lesknoucí se na hladině. Poslouchal noční koncerty žab, ale ze všeho nejraději tiše seděl na ohnutém kmeni olše a čekal, až na palouček okolo tůňky přiběhnou víly.

Těšil se na jejich každodenní tanečky a koupal si přitom palečky v chladné vodě. V měsíčním světle vypadala tůňka i její okolí kouzelně. Znal tu každé stéblo trávy, skryté cvrčky, měl spočítané vodoměrky na hladině. Zkrátka - vodník by si jen těžko mohl přát něco víc. A přesto nebyl úplně šťastný. Velmi toužil po drobné plavovlasé víle Vodánce, jejíž oči zářily jako květy čekanky. Představoval si, jaké by to bylo, kdyby mu vařila puškvorcovou polévku, pomáhala rovnat stébla orobince na vodní varhany, sbírat kapky ranní rosy a tak. Prostě by na tu práci ve vodním příbytku byli dva a to jde všechno líp od ruky. A hlavně je veseleji.

Ale Matěj nevěděl, jak plachou vílu oslovit. Tak jen smutně seděl, čekal a toužebně ji pozoroval. A ještě něco však vodníkovi dělalo čím dál větší starosti. Všímal si, že  pod větvemi ježatých smrčků leží mnoho potrhaných třpytivých papírků, za rybníkem se začala zvětšovat hromádka plastových lahví, které vylovil ze dna a nevěděl kam s nimi. Nedávno dokonce přiběhla veverka s namotaným plastovým sáčkem na tlapce. Ale všechny jeho starosti dokázal zaplašit jeden vílí taneček. V tu chvíli zapomněl na všechny starosti a nechal se unášet tím zážitkem. Jenže……Vodánka najednou vykřikla a s pláčem upadla na zem. Víly se kolem ní seběhly, hladily jí, utěšovaly, ale zoufalý pláč neustával. Začínalo pomalu svítat a ony musely hluboko do lesa, aby je sluníčko nepopálilo. Na konec tam zůstala Vodánka úplně sama. V té chvíli přišla Matějova chvíle.

Sebral odvahu a se strachem před ni předstoupil. Viděl, že má poraněnou nožku od staré rezavé konzervy. Palec měla zaklíněný pod ostrým víčkem a nemohla se postavit. S vděčností pohlédla na vodníka a doufala, že jí pomůže od bolesti a zachrání ji před sluníčkem, které se chystalo každou chvíli na mýtinku vykouknout. Matěj vzal Vodánku do náruče a pospíchal s ní za starou vodnickou babičkou, která bydlela ještě hlouběji v lese, v rybníčku u křivých smrků. Tam sluníčko nesvítí ani v poledne, protože je tak malé, že je okolní borovice a smrky udržují stále ve stínu. Babička mu už několikrát pomohla a vyléčila jeho občasné vodnické neduhy.

Babička už na Matěje s Vodánkou čekala. Lesní sojky jí pověděly, co se stalo a tak je již netrpělivě vyhlížela. Vodánce opatrně vyprostila poraněnou nožku, na poraněné místo dala chladivý obklad z jitrocele, kostivalu a heřmánku. A nakonec ji uložila na mechové lůžko do stínu jedlí. Pak se přísně podívala na bledého vodníka. „Matěji, Matěji, takhle se staráš o okolí své tůňky, takhle už tam Vodánku nepustím. Mohla se ona nebo ostatní víly poranit mnohem víc“.Matěj se zastyděl a smutně se vracel domů. Měl strach o nemocnou vílu a trápily ho výčitky svědomí. Vždyť přece ten nepořádek v lese neudělal? To sem přinesli nepořádní lidé a vítr z města. …A v tu chvíli ho něco napadlo. Když takovéto věci lidé používají, tak je určitě také musí někam ukládat. Přece nežijí na smetišti. Matěj se rozhodl, že se do města vypraví. Jěště nikdy tam nebyl a měl trochu strach o svoji tůňku, ale obavy o Vodánku ho popohnaly. Namočil naposledy svůj šos do chladné vody a vyrazil k městu. Čím víc se blížil, narůstalo množství opadků v okolí. Matěj měl zlost, jak se mohou lidé takhle chovat, říkal si. Copak se jim to může líbit? Navíc začal kašlat. Přišel k místu, kde se velkou rychlostí pohybovaly takové různě velké, barevné věci, které navíc kouřily a vzduch byl prosycený něčím štiplavým. Kdyby neměl velký strach o vílino zdraví, hned by utekl. Ale musí se podívat, jestli nemají lidé na nepořádek nějakou radu. Nevěděl, kam ty věci dát. Dlouho bloudil městem, až došel ke staré kašně na náměstí.

Rád se ponořil do vody, aby se sebe smyl prach ze strastiplné cesty. A přes fontánku nepozorovaně sledoval lidi v okolí. Někteří z nich neházeli odpadky kolem sebe. Ale jejich kroky vedly k obrovským kulatým nádobám, které vypadaly jak velké rybí tlamy . V každé byl otvor a tím se dovnitř vhazovaly nepotřebné věci. V tu chvíli se Matěj rozesmál, až to v kašně zabublalo. No jasně, už ví, co má dělat! Rychle vyskočil a vydal se na cestu zpět. Dokonce si zpíval do kroku a brzy byl proto doma. Ještě nikdy nebyl tak dlouho pryč a všechna zvířátka v tůňce a jejím okolí ho radostně vítala. Matěj si sedl na starou vrbu a všem vyprávěl, co ve městě viděl a jak by mu mohli všichni pomoci uklidit les, aby už se nikomu nic nestalo.

Večer, když zalilo mýtinku stříbrné měsíční světlo se všichni lesní obyvatelé shromáždili a dali se do sbírání. Každý pomohl, jak uměl. Ale bylo to běhání, létání, nošení, než vše vyčistili a odnesli nepořádek do nádob na náměstí. Ještě že se Matěj dobře díval. Od téhle chvíle nedovolí, aby se jim v lese objevil nepořádek. Už ví, co s ním. Zvířátka si po těžké práci šla odpočinout do svých doupátek, hnízd a pelíšků , ale Matěje vedly kroky dál do lesa. Jistě uhádnete, kam ho to tak silně táhlo….Vodnická babička, již zase všechno věděla(ostatně tak jako všechny babičky) a na Matěje čekala s čajem z malinového listí.

Také Vodánka už byla veselejší. Nožka se jí pěkně hojila a statečný vodník Matěj, který pro ni tolik udělal se jí líbil. Byla mu vděčná, že ji zachránil a sám se kvůli ní neohroženě vydal do světa lidí. Ani ji nemusel dlouho přemlouvat a ráda se s ním vydala na lesní palouček . Od té doby tančí jenom pro radost a svého Matěje.

Po přečtení odpověz samostatně na otázky: