Jak krteček hledal lékaře pro nemocnou Zemi.

Jednou takhle v noci se krteček převaloval ve své postýlce pod zemí a ne a ne usnout. Stále ho rušily nějaké zvuky a naříkavé vzdychání. Nakonec to nevydržel a vyběhl ze svého domečku na palouk. Tam již stáli jeho kamarádi, kteří také nemohli spát. „Copak se to děje? Kdo to tak stále naříká?“ Nikdo však neznal odpověď. Zvuky vycházely z nitra Země a neutichaly. Zvířátka se začala radit, co podniknou, jak zjistí, kdo to tam dole tak trpí.

                  Veverka říkala, že to určitě pláče vysoká borovice na okraji lesa. V jejích větvích se usídlily larvy bekyně mnišky a ožírají jí jehlice. Už jich má jen pár, že by je na prstech jedné ruky spočítala. Špatně se jí dýchá , je celá zrzavá a chřadne.

                  Doktor lesa, datel, namítl, že by to mohl být i statný smrk. Dnes ráno jej zrovna vyšetřoval a léčil. Pod jeho kůrou se usadil lýkožrout smrkový. Na jeho úplné uzdravení ale úplně nestačí. Musí pozvat na pomoc nejméně všechny své datlí příbuzné, jestli se jim společnými silami podaří smrk zachránit a vyléčit.

                  Skokan hnědý nesměle kvákal, že voda v potoce také není úplně v pořádku. Pstruzi už v ní několik let nežijí, raky už si ani nepamatuje a nedávno se sám zapletl do roztrhaného plastového sáčku. Myslel si, že to bude jeho poslední hodinka. Nakonec se mu nějakým zázrakem podařilo se vymotat.

                  V tom vypískla myška: „Za to všechno mohou určitě lidé! Já u nich znám každou skulinku, a to byste viděli toho nepořádku!“ V tu chvíli to zvířátka pochopila. Ano, to pláče a naříká jejich Země! Ale jak jí mohou pomoci, když jsou tak malá a planeta tak nekonečně velká? A lidí, kteří jí ubližují je přitom o tolik víc.

                  Po chvíli ticha zahoukal moudrý výr. Když si nedávno poranil křídlo, našli jej vysíleného na zemi v lese. Nějací lidé ho odnesli k zvířecímu lékaři. Ten mu křídlo ošetřil a než mohl výr zase sám odlétnout domů, tak se o něj také starali. Nebudou asi všichni tak špatní. Když existují lékaři pro zvířata, určitě by měl být nějaký doktor i pro nemocnou Zemi. Ano, to je pravda, říkala si zvířátka. Už mnohokrát viděla v lese lidi, kteří jim pomáhali. Čistili potok, stavěli krmítka a krmelce, léčili stromy nebo roznášeli léky pro lišky, aby neměly vzteklinu. Určitě bude někde nějaký doktor, který dokáže léčit Zemi.

                  Opět se ozvala Myška: „ Já bych o jednom věděla. Ale to bychom za ním museli jít všichni společně!“ Nikdo se dlouho nerozmýšlel a vyrazili. Shromáždili se před dveřmi domku, ke kterému je myška dovedla. Na dveřích byla jmenovka s úplně obyčejným jménem. Výr zapochyboval. „Jak víš, že zrovna tenhle člověk Zemi pomůže? Vždyť tam nemá před jménem ani žádný titul – takovou tu zkratku -Mudr,...Pudr,…..nebo tak něco.“ Myška se ohradila:“ Ale člověk, který léčí Zemi, vodu, vzduch, rostliny a vůbec skoro všechno kolem nás se jmenuje přece "EKOLOG". Zvířátka údivem zavzdychala.

                  Krteček sebral odvahu a zazvonil na zvonek. Všichni měli tak velký strach, že se jim chtělo utéct. Alespoň pevně zavřeli oči a čekali. Když je otevřeli, dívali se dobrácké usměvavé tváře, která si je všechny pátravě prohlížela. Hned věděl, proč ho zvířátka vyhledala. On sám už dlouho vnímá, že Země stůně. Ale kdyby mu zvířátka pomohla, třeba by léčení pak šlo rychleji. Všechna zvířátka úlevou horlivě kývala. Ekolog vysvětlil, že něco musí udělat sám s ostatními lidmi, na to zvířátka nestačí, ale ona že by mohla zatím alespoň posbírat všechen nepořádek, který uvidí. Dal jim na okraj lesa velké barevné nádoby a vysvětlil pravidla, co kam házet. Zvířátka se rozeběhla po lese. Krteček se zahrabal pod zem a vyhrabával skleněné střepy z lahví, plastové láhve, rezavé konzervy, dokonce rozlámané křesílko, s kterým mu museli pomoct všichni. Celý den běhali a nosili, až je tlapky, nožky, někoho dokonce i křídla bolely. Na konci dne byly nádoby plné. Jak Slunce zapadalo, zvířátka přepadala obava. Co dnes, jak se jim bude usínat ?A co Země? Pomohlo jí trochu jejich léčení? Nebude zase naříkat? Byla už tak unavená, že se sotva dovlekla do svých pelíšků a hned usnula.                 

                  Ráno krtečka zašimral zbloudilý sluneční paprsek, prodírající se hromádkou hlíny. Opatrně otevřel oči a poslouchal. Slyšel bzukot včel, zpěv pěnkav, žabí skřehotání, cvrkot cvrčků a tiché našlapování zvířecích nožek. A jinak ……NIC. „Hurá, Země už nepláče!“ Není sice ještě zdaleka úplně uzdravená, ale to, co jí tlačilo v bříšku pod zemí, je pryč. Protáhl se, promnul očka a vydal se pod zemí vstříc dalšímu krásnému dnu.